Nastal čas, aby o sobě dal DS Nezakopneš zase vědět.
Naposledy jsme se ohlásili někdy v dubnu, od té doby možná někdo pojal
klamný dojem, že máme možná nečinné období nebo že jsme se dokonce rozpadli.
Musím však uvést vše na pravou míru, neboť my nezahálíme, držíme stále při sobě
a hrajeme se stejným entusiasmem jako dřív.
Ještě před tím, než začaly prázdniny, zajeli jsme si zahrát naši
komedii Študáci a kantoři na festivale Kopřivnická bedna. Jak vyplývá
z názvu, akce se konala v Kopřivnici, to jest malebné město
v Moravskoslezském kraji, o jehož existenci se někteří z nás
dozvěděli teprve až na místě. V tamních končinách jsme sklidili velký
úspěch a s pocitem uspokojení jsme tak ukončili sezónu. (O tom jsme vás také informovaly)
Abych připomněla, naše komedie Študáci a kantoři vznikla na
základě propojení filmů Škola – základ života a Cesta do hlubin študákovy duše.
Zobrazuje prostředí prvorepublikové střední školy, ale nejedná se o žádnou
aktualizaci, čas, ve kterém se děj odehrává, tedy 30. léta 20. století, je ve
hře respektován. Od dob minulých uběhlo mnoho let, ale i dnes můžeme říci, že
na školách přetrvává lítý, ač přece jen přátelský souboj mezi studenty a
profesory. A to se právě snažíme zachytit.
Naši študáci ještě nestihli po prázdninách usednout do gymnaziálních
lavic a už se museli před kantory krčit v lavicích divadelních. Po tak
velké pauze jsme potřebovali oprášit texty, sehnat všechny členy souboru a
připravit se na první vystoupení. Stejně jako meč potřebuje brousek, aby byl
ostrý, divadlo si žádá samozřejmě zkoušky, abychom nevyšli ze cviku a
nezapomněli text. Nutno však dodat, že na začátku září jsme neměli moc času se
scházet, a když už, tak se sešla chabá čtvrtina souboru, neb ostatní brouzdali
po světě. Každý tedy spoléhal na toho druhého, aby mu pomohl v případě
nejvyšší nouze – tedy ve výpadku paměti - a v takovémto rozpoložení jsme
vešli dne 20. září v Kongresovém sále Priessnitzových lázní na jeviště.
Kdo už někdy zabloudil do těch míst, jistě chápe, že nápověda by zde stejně
nefungovala a herci zůstali tedy sami. V tomto oboru však nejsme nováčky,
po všech těch letech jsme překonali leccos, a tudíž i lázeňské vystoupení jsme zvládli
s přehledem a vysloužili si od publika vřelé ovace.
O dva dny později, tedy 22. září, nás čekalo vystoupení
v Divadle Petra Bezruče v rámci divadelního předplatného. To, že jsme
byli zapsáni na program takovéhoto významu, nás činilo náležitě hrdými a
hodlali jsme ze sebe vyždímat úplně to nejlepší. Jelikož bylo úterý, strávili
jsme však celý den ve školním stresu a pravda, vyždímali jsme ze sebe kromě
nějakých vzorců a pouček i krev, pot a slzy. Večer se karta obrátila a někteří
z nás se postavili za katedru. Ti ostatní, nu, ti měli holt smůlu a seděli
v lavicích už od osmi hodin ráno. Po úspěchu v lázních jsme si byli
takřka jisti, že zahrát dokážeme i bez generálních zkoušek, když to vyšlo tam,
vyjde to i tady. Místní divadlo je pro nás jako druhý domov, tady hrajeme pro
radost, tady se nám hraje nejlépe a tudíž po doznění poslední skladby a
potlesku jsme odcházeli sami se sebou spokojeni. Vypadalo to, že i diváci
odcházeli v dobré náladě, jestli proto, že se jim hra velmi líbila nebo
protože dokázali přežít až do konce, to už se nedozvíme. Doufáme však
samozřejmě v tu první možnost. (A podle reakcí se k ní i přikláníme.)
Nyní máme krátkou pauzu před další sérií výjezdů po okolí. Pokud
jste neměli možnost vidět nás v akci, další vystoupení budou
v Mikulovicích, Javorníku nebo Černé Vodě. Přesné termíny budou upřesněny,
do té doby nás můžete sledovat zde nebo také na Facebooku.
Na závěr bych ráda předala pár životních mouder – Kdo co na
nás celý život volá? Pojď a uč se, hochu, moudrým býti! Škola! Čeho je nám
třeba jako soli? K ní je nutno úctu míti! Školy! (…) V čem se třídí
zrnko od koukole? A kde nejlíp život chutná? V ško…(já už raději skončím,
jinak budu odsouzena za příliš proškolní názory)
Jana Tillová
Žádné komentáře:
Okomentovat