Šokáček byl opravdu Šok

Okolo poledne vyrazil z plácku za divadlem (v Jeseníku) starý autobus. Zabočil a pokračoval směrem Staré město (kdysi zvané pod Sněžníkem). Uvnitř si udělal pohodlí celý divadelní soubor. Kostýmy trůnily na zadních sedadlech, režisérka vepředu a lavice obsadily podpalubí.
 Na cíl cesty ho upozornil čitelný nápis:

Když autobus zastavil před místním kulturním domem, už na osazenstvo čekali organizátoři s pokyny: Oběd si můžete dát kdykoli, další představení se hraje za hodinu, tak se můžete jít projít do města nebo vyzkoušet jízdu na koloběžkách. Poslední návrh režisérka rezolutně zavrhla s obavou - ještě si něco uděláte.

 Tak se její svěřenci vydali na průzkum nevelkého kopcovitého města. Každý to vzal po svém. Vyšli na dvě, možná tři skupiny, ale vraceli se jako chlebové drobečky, s novými fotkami, vzpomínkami nebo upomínkami. Jejich divadelní bochník se scelil zase u oběda, ke kterému byli s vysokou dávkou útočné asertivity usazeni. 

Oběd byl na podobné akce luxusní. Žádný řízek, ale pěkně guláš nebo těstoviny. Na tuto krmi reagovaly zhýčkané buňky dost neočekávaně.

A bylo tu první divadlo: Anekdoty A.P Čechova (Námluvy a Medvěd) - velký nápor na hlasivky pro zúčastněné herce. A pak my, nachystat pódium, kostýmy, líčení a jde se na věc. Zvládli jsme to, i když s nějakými chybkami, ale kdy se tam něco nevloudilo? Poté pro většinu ze souboru  poslední představení - Past na osamělého muže, v podání  divadla SemTamFor. Sál jásal nadšením po konci představení. Úžasné, geniální, to jsem nečekal, svištělo kolem. Když autobus vyjížděl na zpáteční cestu, nechal tam tři pasažéry. Ti zhlédli poslední představení, přisoudili mu symbolismus a ulehli mezi rekvizity. Ráno dostali snídani a nechali se odvézt vlakem domů.